Na začátku července jsem ve firmě oslavil 2,5 roku a spolu s tím konečně došlo i na mou první služební cestu na centrálu společnosti. Tato pozvánka zaznívala už od samotného výběrového řízení do NOBO někdy v říjnu 2023, ale vždycky bylo něco důležitějšího na práci a nakonec nikdy na tuto cestu nedošlo. Už jsem si z toho s kolegy začal dělat srandu, že je to každokvartální kolorit ohledně plánu mé cesty na východ a že na ní pravděpodobně nikdy nedojde. Nakonec se neskutečné stalo skutečností a na přelomu června a července jsme opravdu vyrazili s dalšími kolegy na bezmála 2 týdny na služební cestu do Číny.
Celá naše skupinka čítala 9 osob, 8 lokálních zaměstnanců z českého závodu a v Číně se k nám přidal náš jednatel Jack, který v tomto čase byl zpět v Číně na letní dovolené, kterou kvůli našemu příjezdu přerušil a provedl nás po Číně.
V rámci tohoto článku se pokusím rozebrat mé dojmy z pracovní oblasti, kulturní rozdíly a něco málo i z dojmů z cestování a jídla.
Náš itinerář byl následující. Cesta začala v Budějovicích, odkud jsme společně cestovali na letiště do Vídně. Z Vídně jsme letěli přímým letem do Šanghaje, odkud jsme se přesunuli do města Zhanjiagang, kde je nejnovější závod NOBO v Číně. Zde jsme strávili 3 pracovní dni. Následoval volný den v Šanghaji a přesun do města Baoding, kde je centrála naší společnosti a několik výrobních závodů jak NOBO, tak mateřské automobilky GWM (Great Wall Motors), stejně tak několik sesterských společností. Odsud jsme se přesunuli do Pekingu, odkud dnes večer poletíme domů.
Zhangjiagang – první dni jsme strávili v závodě ve městě Zhangjiagang. Samotné město je vzdálené přibližně hodinu cesty rychlovlakem ze Šanghaje. Pokud je vám jméno neznámé stejně jako tomu bylo před příletem mě, věřte, že se jedná o menší, ale na Čínské poměry poměrně bohaté město. Dle údajů z internetu by zde mělo žít okolo 1,5 milionu obyvatel. Jako první mě zaujala extrémní vlhkost vzduchu a teplo, které bylo všudy přítomné v celé první části naší cesty v okolí Šanghaje. Město jako takové bylo čisté, cítil jsem se při pohybu během večerů ve městě naprosto bezpečně a měli jsme možnost ochutnat i jídlo z několika místních restaurací. Ve službách, stejně tak v závodě byla téměř nepřítomná angličtina. Za celou dobu našeho pobytu bych lidi mluvící anglicky spočetl na prstech rukou, bez překladatelky, která vyrazila s námi, by byla řada věcí výrazně komplikovanější. Na druhou stranu je pravda, že všichni mají v telefonu chytré překladače, takže není problém se dorozumět jak v otázkách základního přežití (jídlo, spánek, toalety), tak v otázkách pracovních.
Samotný výrobní závod je umístěn na periferii města a je důsledkem spojení BMW a GWM v Číně. BMW se před pěti lety rozhodlo pro joint-venture projekt s naší společností, který se jmenuje Spotlight. Tato společnost vyrábí ve městě Zhangjiagang Mini pro Čínský trh a právě tato společnost Spotlight je hlavním středobodem celého NOBO závodu. Dle vyprávění místního managementu přišlo BMW s GWM za několika politiky z různých provincií v Číně a prezentovali nápad vytvoření automobilky včetně blízkého dodavatelského řetězce přímo v územní oblasti dané obce a dotazovali se politiků ohledně jejich možné podpory tohoto projektu. Díky tomuto zpětně rozumím dotazům mých prvních nadřízených z počátku roku 2024, kdy se mě v Budějovicích ptali, jestli nám město přispěje na naší budovu, poskytne ubytování pro Čínské zaměstnance a nebo zajistí dálnici z Budějovic do Dingolfingu. V té době jsem si klepal na čelo a vysvětloval, že tržní prostředí v Evropě opravdu nenahrává podobným vládním subvencím. Nyní už rozumím těmto otázkám. V Číně je to prostá realita, samotné územní oblasti bojují o investory vzhledem k možnému vytvoření nových pracovních míst v dané oblasti a obecně k přivedení peněz spojených s takovou investicí.
Náš výrobní závod NOBO vznikl jako přímý dodavatel do nové automobilky, která je vzdálená 300 metrů vzdušnou čarou. Milovníci logistiky si jistě dovedou spočítat, že vozit sedadla z Budějovic do Dingolfingu přes Vimperk, Volary, Strážný, Freyung a Pasov je o něco komplikovanější, než je odvézt 300 metrů po nově vybudované silnici.
Dalším rozdílem je samotné produktové portfolio NOBO. V Českých Budějovicích aktuálně montujeme sedadla z nakoupených komponentů a sami si vyrábíme pěnové části sedaček. Už tato kombinace je v rámci našich konkurentů v Evropě téměř nevídaná. Většinou společnosti buďto jen montují finální kompletní sedadla a nebo vyrábí její komponenty. My v Budějcích děláme v jednom místě oboje a až do návštěvy Číny jsem to s radostí vyprávěl jako brutální konkurenční výhodu. Závod v Zhangjiagang montuje kompletní sedadla, vyrábí si do nich pěnové dílce, malé komponenty sedaček, svařuje rámy sedadel, vyrábí stropnici do stejného auta, vyrábí gumová těsnění do dveřních částí a vyrábí a lakuje přední i zadní nárazníky a spojlery. Toto vše na jednom místě, pod „jednou“ střechou (jedná se o komplex šesti výrobních a logistických hal) a s jedním management týmem. Všechny tyto komponenty vznikají 300 metrů od automobilky v tuto chvíli pro více než 350 aut každý den. Jen NOBO zde zaměstnává přes 1100 zaměstnanců. Mimo NOBO je tady několik dalších dodavatelů a subdodavatelů. Například dodavatel trim (potahů pro sedačky) je ve vzdálenosti 30 minut od závodu, stejně tak například lakovna rámů. Tato informace mi osvětlila zděšení čínských kolegů při plánování dodavatelského řetězce v našem závodě v Budějovicích, kde například potahy vozíme až z Bosny a samotná cesta trvá více než 12 hodin.
Toto vše popisované výše vzniklo taktéž na zelené louce, první kopnutí do zeměproběhlo na jaře 2021, budova byla dostavena na jaře 2022 a v říjnu 2023 byl SOP pro již zmíněný joint venture. Toto je China speed v přímém přenosu. Kontrast obou kultur celkem pěkně zobrazovala jedna konkrétní situace ve výrobě. Byli jsme v Číně v červenci, venku bylo horko a vlhko a samozřejmě bylo horko i uvnitř výrobních prostor. Všimli jsme si, že kolegové toto vyřešili obrovským větrákem přidělaným ke střeše budovy. V podstatě to vypadalo jako klasický lopatkový ventilátor s tím rozdílem, že jedna „lopatka“ měla přibližně 3 metry na délku, takže celý větrák měl v průměru určitě přes 6 metrů. Takových bylo v hale několik. Ptali jsme se kolegů na původ větráků, jejich dokumentaci, zajímalo nás, jak spočetli kam je umístit, jak řešili nosnost střechy, jaké je potřeba napětí ke spuštění těchto větráků a další technické dotazy, které by v případě, že bychom je chtěli replikovat i v Budějcích nepochybně vznesl majitel naší budovy. Kolegové z Číny se na mě koukali jako na blázna, proč tyhle nepodstatné detaily vůbec řeším, z toho co jsem pochopil z překladu – oni prostě objednali větráky na internetu, vzali platformu a přidělali je ke stropu a spojili s nejbližším elektrickým okruhem. My na ně koukali jako na blázny, že neřeší možné negativní dopady a spojená rizika a oni na nás, že místo toho, abychom takto malý „problém“ bez otálení vyřešili, zabijeme se v papírování. I toto mi zpětně dokresluje obrovské množství situací, které jsme při instalaci technologií řešili u nás v závodě.
Jako HR manažera mě samozřejmě zajímala i situace ohledně lidí. Největším problémem HR manažerů v Čechách tradičně bývá nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců pro všemožné pozice. Toto v Číně není problém a tomu odpovídá vše s tím spojené. Legislativa zaměstnavatele nelimituje v rámci propouštění nepotřebných zaměstnanců a zároveň tím, že není na trhu nedostatek lidí, v případě změny odvolávek jsou zde přítomní kolegové velmi rychle schopni nabrat nové kolegy. Mzdy jsou proti našim podmínkám čtvrtinové, ale to samo o sobě není vypovídající. Zaměstnanci mají ke mzdě možnost využívat firemního ubytování (které je mimochodem také ve vlastnictví mateřské společnosti), zvýhodněné dopravy v ceně 1 RMB (cca 3 kč) za den a mají stejně jako my v ČR jedno jídlo denně zdarma. Zároveň je potřeba říct, že náklady na bydlení, jídlo, energie a dopravu jsou v Číně výrazně nižší než v ČR. Z tohoto důvodu nedokážu odhadnout, jestli si například dělník žije po zaplacení všech nezbytných nákladů lépe v Čechách nebo v Číně.
Co si ale dovedu odvodit už po těchto dvou týdnech je zásadní rozdíl v kultuře. Na první pohled nás zarazilo, že si na výrobních linkách nikdo nepovídá a všichni disciplinovaně pracují. Ve všech výrobních závodech jsme viděli stovky osob a nespatřily žádný mezilidský konflikt. Tak jsme se na toto téma zeptali a zjistili, že tato situace pramení už od dětství a školního věku, kdy jsou mladí lidé vychováváni separátně dle pohlaví a už ve škole je mezilidská komunikace velmi omezená. Ve spojení s nedostatkem pracovních míst to pak znamená, že jsou lidé vděční za práci a mají větší míru tolerance v rámci pracovního prostředí a náročnosti práce. Já osobně si nedovedu představit, že bych v těchto podmínkách dokázal dlouhodobě fungovat. Před příjezdem jsem měl předsudky ohledně bezpečnosti práce, nemuseli jsme si s sebou brát žádné ochranné pomůcky, ve výrobě stačí mít jen tenisky a dlouhé kalhoty, to platí stejně pro všechny zaměstnance společnosti, ne jenom pro návštěvy. Měli jsme možnost navštívit řadu provozů a musím konstatovat, že bezpečnost obecně byla ve všech závodech na velmi podobné úrovni jako jsme zvyklí z Evropy, obdobná bezpečnostní zařízení, obdobné bezpečnostní zábrany, pracovní pomůcky.. je teda pravda, že když jsem viděl na tabuli, že v daném závodě nebyl úraz už 1586 dní, tak jsem měl lehké pochybnosti o validitě dat, ale pravda je, že jsme si opravdu v závodech NOBO za celou dobu našeho pobytu nevšimli žádné nebezpečné situace.
Viděli jsme ve všech provozech celou řadu zajímavých technologií částečné popsaných výše, příjemně nás překvapila otevřenost místních zaměstnanců, která byla samozřejmě daná i tím, že jsme zaměstnanci partnerského závodu a že s námi byl Jack, který zde několik let pracoval a všechny provozy dobře zná. Myslím, že primárně kolegové z technických úseků budou z nabytých znalostí a kontaktů schopni efektivněji řešit problémy, které se objevují nyní u nás při spouštění nového závodu, kterými už si částečně někdo historicky prošel v minulosti v Číně.
Po skončení prvního části pobytu jsme měli šanci vidět Šanghaj (kde žije přes 31 milionu lidí) včetně večerní procházky do „Bundu“, odkud je krásný výhled na novou část města. Zde jsem si připadal víc jako v Evropě než v Asii. Nejen v Šanghaji mě zaujala všudy přítomná digitalizace. V Číně jsem za celou dobu pobytu ani jednou nezaplatil hotově. To jsem tak nějak i očekával a vzal si do kufru pro strýčka Příhodu jen pár eur. Ale já jsem ani jednou nezaplatil ani kreditní kartou. Všechny transakce probíhají přes mobilní aplikace – jsou dvě hlavní – WeChat a Alipay. Obě fungují až ve chvíli, kdy do nich člověk nahraje pas a platební kartu (která musí mít povolené zahraniční platby). Pokud si tedy chráníte své osobní údaje, budete v Číně nešťastní. Bez prokázání se pasem si člověk v podstatě nedojde ani na záchod. Kontroly, kamery a policie jsou přítomné doslova na každém rohu. Jen po příletu do země jsme se legitimovali snad 20x a to jsme se jen přesouvali z letiště na hotel. Pas se ukazuje při každém vchodu do metra, nádraží nebo letiště i při každém opuštění tohoto zařízení. Samotné placení je pro cizince nejsnazší právě přes výše zmíněné aplikace a funguje relativně rychle bez potřeby cokoli potvrzovat. To ve mně v počátku vzbuzovalo jistou míru nedůvěry, ale nakonec jsem o žádné peníze nepřišel. Pro svou vlastní jistotu jsem si pro cestu do Číny zřídil speciální bankovní účet a speciální platební kartu, kterou plánuju po návratu zrušil. Pro občany z Číny je placení ještě o trochu jednodušší, nejhezčím příkladem byla asi koupě vody z lednice ve výrobě zde na fotce:
Tato tedy nefungovala nám jakožto cizincům, ale pro místní občany, kteří měli Alipay a WeChat i přímo spojený s vlastními biometrickými daty byla možnost otevřít lednici na základě scanu obličeje. Následně si otevřeli lednici a kamera nahoře v lednici zaznamenala počet a typ zboží, které si daný zákazník odebral a rovnou jim je strhla z účtu. Takže není potřeba ani otevřít telefon, natož vytahovat peněženku. A úplně stejně to funguje i s evidencí docházky, koupí jídla v kantýně, respektive přístupem do areálu firmy.
Měli jsme možnost využít i vlakovou dopravu v Číně. Před příjezdem mi kolegové říkali, že to v Číně funguje maličko jinak než u nás v Čechách. Já jsem naposledy jel vlakem na střední škole, kdy mi cesta ze Strakonic do Budějovic trvala něco okolo hodiny a nebyl to zrovna nejpříjemnější způsob dopravy. Od doby co mám řidičský průkaz dávám přednost spíš autům a vlastně nevím, v jakém stavu je česká železnice. Ale to co jsme zažili tady bylo jako z jiného světa. Nejdelší cesta, kterou jsme absolvovali byla ze Šanghaje do Baodingu, vzdálenost cca 1300 kilometrů a zdolali jsme jí za přibližně 5 hodin. Měli jsme každý svou zabukovanou sedačku, kde bylo výrazně víc místa na kolena než v economy sekci letadel, byla možnost si objednat jídlo a pití. Největší zajímavost byla asi možnost objednat si donášku přímo do vlaku, kde jídlo z restaurace doručili na následující zastávku železniční stanice, kde jídlo vyzvedl zaměstnanec vlaku a doručil jídlo přímo na místo daného cestujícího. Stejným způsobem se do vlaku dostávalo veškeré zboží a opačným směrem se i v rámci cesty zbavovali odpadků. Naše maximální rychlost, kterou jsem zaregistroval na ukazateli rychlosti byla 348 kilometrů za hodinu. Vím, že teď pendolíno jezdí z Prahy do Budějovic u Tábora taky celkem rychle, ale mám za to, že v tomto ohledu máme opravdu co dohánět. Až na všudy přítomné kontroly na nádražích, které probíhají v podstatě stejně jako v Evropě na letištích byla tato forma přepravy velmi pohodlná.
Samostatnou část článku věnuju i jídlu. Ochutnali jsme za 2 týdny opravdu všechno možné i nemožné. Od nádražních restaurací, pouličních prodejců jídel do ruky, fast foodů, běžných restaurací v menších městech, kde nikdo nemluvil anglicky, přes fancy restauraci umístěnou v hotelu, který celý patří naší mateřské společnosti a kam nás pozval Chairman of the Board, kde samotný proces jídla připomínal spíš lekci etikety, až po firemní kantýny, hotelové snídaně, pro nás neznámé ovoce od tržních prodejců, nebo třeba „donkey burger“ koupený u ulice na doporučení našeho jednatele. Některé jídlo bylo dobré, jiné lepší a některé mi moc nechutnalo. S jídlem je spojené i využívání toalet. Jsem celkem flexibilní člověk, vyjdu s leckým a dokážu se přizpůsobit v mnoha ohledech. Jsou ale věci, které rád dělám sám a používání záchodu je jedna z nich. Zároveň pro někoho možná překvapivě preferuju používání tzv evropských toalet. Z tohoto důvodu jsem se snažil maximálně plánovat a strategicky směřovat základní lidské potřeby na časy, kdy jsem byl na hotelu. Jak jsem ale psal výše, některé typy stravy měly neblahý vliv na mé plánování. Tyto chyby v plánování rozhodně patří k negativním zkušenostem z Číny. Pro případné zájemce můžu detaily nasdílet do soukromé zprávy.
V Baodingu, menším městě v provincii Hebei, kde žije přes 2,2 milionu obyvatel, jsme zjistili, že polovina rozlohy města je spojená s naší automobilkou GWM a jejími dceřinými společnostmi, domy, které naše společnost vybudovala pro místní populaci, silnice, které naše společnost vybudovala pro místní obyvatele, nebo třeba nákupní centrum, které taktéž nechal postavit majitel automobilky GWM. Byl jsem z toho jak v Jiříkově vidění. Viděli jsme mnoho provozů, vývojových center, showroomů automobilky, laboratoří a dalších lokací.. a s ohledem na citlivost nabitých znalostí se o nich nebudu víc veřejně rozepisovat, ale byl jsem vším co jsem viděl doopravdy ohromen. Zde přikládám několik fotek aut, které naše automobilka dodává. Nejvíce mě zaujal tento model prošpikovaný technologiemi a hlavně nádhernými sedačkami. Abych vysvětlil trochu kontextu k velikosti společnosti GWM, mateřské společnosti NOBO. Tato automobilka zaměstnává přes 100.000 zaměstnanců a ročně vyrobí přibližně 1,4 milionu aut. Pro srovnání Škoda Auto jich vyrobila přibližně 1,05 milionu. Nejde tedy o žádnou garážovou dílnu.
Jakožto fanouška značky Audi mě v jejich showroomu v obchodním domě zaujal tento model, který byl v letošním roce představen jen a pouze pro čínský trh.
Celkem bych svou návštěvu Číny shrnul jako nezapomenutelnou zkušenost, ze které budu čerpat v mnoha ohledech. Imponuje mi čínská rychlost a pragmatičnost. Vadily mi všudypřítomné kamery, kontroly, absence svobody a ochrany osobních údajů a leckdy nesmyslná pravidla, která všichni místní slepě dodržují (tedy pouze pokud jsou sankciovaná). Toto je samozřejmě dané kulturními rozdíly, které se promítají nejen do běžného života osob, ale i do výchovy dětí.. Pracoval jsem ve svém životě v české firmě, německé firmě, francouzské firmě a teď mám už třetím rokem šanci blízko poznat čínskou firmu. A všude je to stejné – ve všech kulturách je majorita lidí, kteří jsou v pohodě, přátelští a dá se s nimi vyjít, řadu z nich bych se nebál označit jako kamarády. A mezi všemi kulturami jsou pitomci, se kterýma se vyjít nedá. A ani v Číně tomu není jinak.
