V práci jsem se nově pustil do čínštiny. Firma nám jako lokálním manažerům dává možnost učit se 1:1 s učitelkou na úrovni C2, která plynně mluví česky i čínsky, a zároveň nám hradí učebnice i celý kurz. Beru to jako jasný signál, že vzájemné porozumění není pro firmu fráze, ale reálná investice. Zároveň máme to štěstí, že čínština a celá kultura kolem Číny je pro Jitku něco jako poslání a učit nás je pro ní prý za odměnu.
Angličtina je pro mě přirozené prostředí, měl jsem jí ve škole od malička a v práci už mám několikátého šéfa cizince, takže tam už člověk tolik nebojuje. Čínština je jiná liga. Absence hudebního sluchu se tady projeví naplno. Tóny mění význam slov a pro mě je to zatím dost brutální disciplína. Někdy mám pocit, že říkám pořád to samé a přitom to znamená pokaždé něco jiného. Přijdu si trochu jako Joey při učení francouzštiny (https://lnkd.in/g__Sj29r).
Zároveň mě to ale baví. Už po prvních hodinách dokážu rozeznat pár základních znaků, pozdravit, poděkovat a omluvit se. Jsou to drobnosti, ale přesně tyhle drobnosti postupně mažou bariéry mezi kolegy z východu a námi tady v Česku.
Nejde o to, že bych zítra vedl poradu v mandarínštině. Jde o základní respekt, snahu a ochotu vyjít ze své komfortní zóny. A to je dovednost, která má v mezinárodním prostředí často větší hodnotu než dokonalá gramatika.
